Ohon Merkuru přes speciální filtr. Zachyceno 5. května 2021. Foto: Andrea Alessandrini.
Planeta Merkur se dostala v posledních dnech do středu pozornosti díky její prchavě příznivé viditelnosti na večerní obloze. Tato viditelnost pozvolna končí, ovšem nese si s sebou jeden nezvyklý milník – mnoha pozorovatelům se kromě samotné planety objevil na fotografiích také ohon, který planeta překvapivě výrazně „natáhla“. Ohon je způsoben stálým tlakem slunečního záření na nesmírně řídkou atmosféru Merkuru, která takto okamžitě uniká do vesmíru ve směru od Slunce. Za viditelností ohonu pak stojí sodík, který nejvíce rozptyluje sluneční záření.
Planeta Merkur je nejbližší planetou ke Slunci. Její průměr činí 4 879 kilometrů a naši mateřskou hvězdu obíhá po protáhlé dráze ve vzdálenosti mezi 46 a téměř 70 miliony kilometry. Merkur je na povrchu velmi podobný našemu Měsíci – zvrásněny dopady meteoritů, které na něm zanechaly nespočet kráterů. Navzdory malé vzdálenosti od Slunce je Merkur také vlastníkem atmosféry. Ta je ovšem nesmírně řídká, téměř nedetekovatelná. Přesto Merkur svůj plynný obal má, tvořený je především z draslíku (téměř 32 %), sodíku (25 %), kyslíku (10 %) a dalších lehčích prvků a vodních par. A právě pod náporem silného slunečního větru je Merkurova atmosféra prakticky neustále „odfoukávána“ do meziplanetárního prostoru.
Merkur a Měsíc 13. května. Ve výřezu je Merkur s ohonem přes speciální sodíkový filtr. Délka ohonu dosahuje až 1°. Foto: Andrea Alessandrini.
Ohon planety Merkur dosahuje délky více jak 24 milionů kilometrů. Poprvé se o jeho existenci uvažovalo už v 80. letech minulého století, ale úspěšně jej astronomové detektovali až v roce 2001. Lépe jej pak prostudovala družice MESSENGER mezi lety 2011 a 2015, když planetu obíhala v těsné blízkosti. To, co činí Merkurův ohon viditelným, jsou především atomy sodíku, které oproti ostatním prvkům v řídké Merkurově atmosféře dobře rozptylují sluneční záření, a to konkrétně ve vlnové délce 589 nanometrů (oranžově-žlutý odstín).
Z důvodů tzv. Dopplerova jevu (tedy jevu, kdy se mění vlnová délka záření kvůli změně vzájemné rychlosti pozorovatele vůči tělesu) se posouvají absorpční linie sodíku ve spektru Slunce, a tedy v určitém období je sodíkový ohon zcela neviditelný. Nejlépe lze Merkurův ohon pozorovat zhruba 16 dní před průchodem planety přísluním anebo až 16 dní po něm. Takové období právě nastalo a lidé se proto mohli pokusit o nebývale úspěšná pozorování Merkurova ohonu.
Pozorování Merkurova ohonu zajímá astronomy i z jiného důvodu: Jeho pozorováním v různých časech na oběžné dráze planety se můžeme dozvědět sezónní změny v části Merkurovy atmosféry, a to s ohledem na případné události na Slunci, jako jsou sluneční erupce a výrony koronální hmoty.
Video: Sezónní vývoj Merkurova ohonu. Zdroj: NASA/GSFC/Matthew Burger.
Ačkoliv Merkurův ohon toto činí z planety s jistou nadsázkou největší kometu Sluneční soustavy, Merkura se vzhledem „vlasatice“ při běžném pozorování očima nespatříme. Planetu lze obecně vidět v obdobích její prchavé viditelnosti na obloze relativně snadno – bývá jako středně jasný bodový objekt pozorovatelná za soumraku anebo o několik dní později zase za rozbřesku. Samotný ohon je ale velice slabý, prakticky se na pozemské obloze vytrácí. K jeho odhalení astronomové využívají úzkopásmové filtry propouštějící světlo právě v oné oranžovo-žluté oblasti.
Dalším problémem je pochopitelně světelné znečištění z měst – část městského osvětlení svítí ve velice blízké barvě jako Merkurův ohon, a tak je potřeba „lovit“ daleko od aglomerací. V těchto dnech byl ovšem ohon tak výjimečně jasný, že se objevilo i fotografické pozorování bez použití speciálního filtru. Na zachycení fotografové využívají dlouhé expozice a objektivy s velkou ohniskovou vzdáleností (alespoň 300 mm), neboť ohon je na pozemské obloze za dokonalých podmínek zpravidla dlouhý jen asi 1° – tedy jako dva měsíční úplňky vedle sebe. Merkurova nejlepší viditelnost již končí, další období nás čeká na červencové ranní obloze (nízko za rozbřesku) a dobré období k jeho spatření nastane až v říjnu tohoto roku (opět ráno za rozbřesku).
Náznak ohonu Merkuru (ve výřezu) zachycen 17. května i z České republiky, a to u Sečské přehrady. Foto: Petr Horálek/FÚ v Opavě.
Merkurův ohon zachycený v průběhu posledních dnů i bez speciálního filtru. Foto: Paul Robinson.
Zdroje:
[1] Science.NASA.gov
[2] Spaceweather.com
[3] NASA: Mise MESSENGER
[4] ScienceAlert.com
Kontakty a další informace:
Bc. Petr Horálek
Fyzikální ústav SU v Opavě
Email: petr.horalek@slu.cz
Telefon: +420 732 826 853